Víte, že stromy se spolu dorozumívají a předávají si důležité zprávy? A že houby v tomto procesu fungují jako optická vlákna internetu? Představit si les jako velké společenství živých bytostí mě donedávna ani nenapadlo. Peter Wohlleben ale ve své knize odhaluje tajemství života stromů, o němž nemá většina lidí potuchy.
Peter Wohlleben, muž, co žije mezi stromy už 30 let. Vystudoval lesnictví a pracoval v lese. Za tu dobu hodně věcí vypozoroval a dozvěděl se to, co jiným uniká. Dnes řídí ekologické lesní hospodářství v regionu Eifel v Porýní a usiluje o návrat pralesů. Své postřehy shrnul do knihy Tajný život stromů, která se stala světovým bestsellerem. Díky pro mě dosud neslyšeným informacím, podávaným popularizovanou formou, nestačím žasnout. Fascinující příběhy, v nichž často přirovnává strom k člověku, mohou leckomu připadat jako vymyšlená pohádka. Peter ale v textu průběžně odkazuje na odborné studie a výzkumy, které jsou na konci knihy zdrojovány. Nechci nikomu nutit, že to v lese funguje přesně takhle. Chci se s vámi podělit o zajímavé vyprávění. Dál je to jen na vás.
Bacha, čichej nebezpečí
Stromy mezi sebou mají potřebu komunikovat ve chvíli, kdy pociťují nebezpečí a chtějí buď varovat ostatní nebo se dovolat pomoci. A jak komunikují, když nemají pusu ani hlasivky? Ani je nepotřebují. Za prvé využívají vůně a pachy. Při napadení nějakým živočichem začnou do vzduchu vylučovat látky, které vedlejší stromy rozšifrují jako „nasadit zbraně“. Peter to ilustruje pár příklady.
V afrických savanách rostou deštníkové akácie, na kterých si s oblibou smlsnou žirafy. Stromy se brání tím, že do svých listů začnou během několika minut ládovat jed a zvířata odpudí. Současně s tím vypustí do vzduchu varovací plyn, etylén, díky němuž se okolní stromy také preventivně obrní jedem. Vědci vypozorovali, že žirafy tento trik už prokoukly, a jakmile první strom zhořkne, ostatních si nevšímají a zahryznou se až o pár set metrů dál.
Stromy se varují před nebezpečím
Podobně prý reagují i naše duby, buky a smrky. Napadne-li je nějaká housenka, okolní tkáň se v místě „poranění“ promění a začne vysílat elektrické impulsy dál do korun a listů. U člověka to probíhá v řádu milisekund. U stromů to ale trvá zhruba hodinu, než se informace dostane nahoru a listy dubu začnou produkovat třísloviny, které housenku zabijí. Vrby zase vylučují salicin. Stejně jako africké stromky, také ty naše mohou vyslat signál pomocí vůně a přilákat tak i predátory. Strom vůní sděluje, že se stal obětí housenky a na pomoc dorazí jiný živočich, který je touto vůní přitahován, a o housenku „se postará“. Jilmy a borovice se obrací na malé vosičky. Ty nakladou do housenek vajíčka, čímž jim prakticky vyřknou ortel smrti.
Kvůli tomu, že vlastní impulsy se tělem stromu šíří velmi pomalu, je někdy vzdušná cesta pro pěkně urostlý strom rychlejší. Varuje tak své vzdálené části.
Strádám, můžete mi pomoci?
Druhou cestou ke sdělování útrap jsou kořeny s kamarádkami houbami. Kořeny dosahují do dvojnásobku šířky koruny a houby je svou přilnavostí ještě o něco prodlouží a propojí se sousedy. Tak vzniká hustá kořenová síť zabezpečující šíření poplachu pomocí chemických látek a elektrických vzruchů. Houby zde hrají významnou roli, jsou schopny zasíťovat celé lesy. Vědci to dokonce označují výrazem Wood-Wide-Web. Prostřednictvím těchto vedení předává jeden strom signál dalšímu a pomáhá výměně informací o hmyzu, suchu a jiných pastech.
Houby propojují celé lesy
Ach, já mám žízeň
I když jsem prve zmiňovala, že stromy nemají ústa a nemohou fakticky vydávat zvuky, není to tak docela pravda. V laboratorním prostředí zaznamenala australská vědkyně zvuky vydávané semenáčky obilovin. Stroje u některých z nich naměřily tiché praskání vycházející od kořenů s frekvencí 220 Hz. Praskající kořeny, hmm, to zní neuvěřitelně. Ještě zajímavější bylo zjištění, že semenáčky, které byly potichu, na zvuk o této frekvenci reagovaly a natočily se daným směrem. Bohužel stromy nelze do laboratoře dostat a ověřit si tak tuto hypotézu i pro ně. Nicméně, badatelé ze Švýcarského výzkumného institutu pro les, sníh a krajinu odhalili, že stromy v případě úmorného sucha křičí. Odehrává se to v pásmu ultrazvuku, takže k identifikaci a nahrátí využili techniku. Jev vysvětlují tak, že ve chvíli, kdy dojde k přerušení proudění vody od kořenů do listů, objeví se vibrace. Že by naříkaly a varovaly ostatní? Výzkum této oblasti je zatím na začátku, ale není vyloučené, že se skutečně podaří rozluštit složitou lesní komunikaci.
Zaujalo vás dnešní povídání o stromech? V některém z dalších článků se knize budu opět věnovat.