Pohled do minulosti je jednou z dobrých možností, jak prohloubit poznání a rozšířit své obzory. V dnešní uspěchané době je užitečné nahlédnout ke kořenům a seznámit se s prostředím a kulturními projevy lidí, kteří zde žili mnoho let před námi. Pojďte se společně s námi přenést do atraktivního regionu Horňácko. Lidé tam jezdí za přírodním bohatstvím, obdivovat krojovou rozmanitost, objevovat a ochutnávat místní produkty a osvěžit se folklorem.
Horňácko se nachází na úpatí Bílých Karpat pod vrcholem Velká Javořina na moravsko-slovenském pomezí a náleží do etnografického subregionu Slovácko. Tvoří jej devět obcí – Lipov, Louka, Malá Vrbka, Hrubá Vrbka, Javorník, Kuželov, Nová Lhota, Suchov, centrum oblasti Velká nad Veličkou a řada samot zvaných Mlýny, které se vinou podél říčky Veličky. Zvláštní podmínky života v Bílých Karpatech a odlehlost sídel vedly k udržení bohatých folklorních tradic, k jedinečné lidové výrobě a ke specializaci řemeslných oborů, jež odrážely potřeby regionu.
Nedostatek peněz jako hnací síla lidové tvořivosti
Ke vzniku osobité lidové výroby přispěl soubor příznačných životních podmínek a okolností. Hojnost přírodních materiálů a snaha o maximální soběstačnost se spojila s nedostatkem finančních prostředků. Téměř každý hospodář si dokázal vyrobit nepostradatelné nářadí, nástroje a předměty každodenního užívání. Obyvatelé Horňácka dosahovali nevídané zručnosti, kterou doplňovali o praktické i estetické cítění.
Žena z Nové Lhoty při prodeji hraček.
Nejčastěji lidé vyhotovovali výrobky pro vlastní potřebu ze slámy a proutí. Z vymlácené slámy se připravovaly ošatky na chléb a velké nádoby na obilí. Proutí složilo k pletení košů všech velikostí a tvarů. K nejpoužívanějším materiálům patřilo bezesporu dřevo, nejčastěji buk nebo dub. Při práci si řemeslník vystačil pouze s jednoduchými nástroji – pantokem, sekerou, pořízem, a nožem, k dlabání sloužila motyčkovitá sekerka zvaná škobla.
Nejvýše položená obec Horňácka, Nová Lhota, byla svého času známa pro výrobu hraček, jejichž obliba se rozvinula v období první republiky. Svou popularitu si získaly především trakářky a dětské táčky (vozík zvaný kolečko). Dřevěné hračky byly zdobeny jednoduchými ornamenty. Specifické barvy podkladu se dosahovalo zakuřováním v ohni.
Dobová pohlednice s ženou z Nové Lhoty.
Sáharé – dřevorubci z Nové Lhoty
Práce v lese a hrubá příprava dřeva zaměstnávala značnou část mužů z Nové Lhoty. Takovým dřevorubcům se přezdívalo Sáharé. Dřevo zpracovávali do tzv. sáhů, což je historická měrná jednotka odvozená od rozpětí rozpažených rukou dospělého člověka. Dřevorubci pracovali ve skupině. V lese strávili zpravidla celý den a někteří se věnovali této činnosti po celý život. Dřevo se vozilo přímo na pilu nebo do drvárně (dřevník) ve Velké nad Veličkou. Za jeden sáh si lesní dělník přišel na 30 krejcarů a práce v lese neustaly ani v zimním období.
Dřevorubci Sáharé při vystoupení na Horňáckých slavnostech.
Příběh mistra Cyrila Sítka
Cyril Sítek byl jedním z nejuznávanějších řemeslníků Horňácka, specializoval se zejména na výrobu dřevěných hrábí a kos. Lidé za ním chodili i s řadou netradičních zakázek, protože dokázal vyrobit nejjemnější dřevěné komponenty i součástky pro poškozené nářadí a nástroje.
„To bylo hrablí a hrablí. Lidé u něj rádi nakupovali, někteří jeli na jarmark jenom kvůli němu,“ vzpomíná na Cyrila jeden z novolhotských pamětníků. Místní rodáci si velkou část nástrojů dokázali vyrobit svépomocí, ale kvalita Cyrilovy práce byla k nezaplacení. Mistr Sítek byl na svou dobu velmi pokrokový, rád se vzdělával, objížděl veletrhy, zkoušel a vyvíjel nové postupy.
Mistr Cyril Sítek připraven na jarmark.
Josef Štipčák, rodák z Nové Lhoty, vzpomíná: „Cyrilovi nikdy nestačilo, že to se dělá takhle, a tamto zase jinak. Šel s dobou, co konkurence dělala pořezem, on už uměl na hoblovce. V obci byl velmi vážený a své znalosti předával i tovaryšům.“ Ve stodole pracoval tento řemeslník na stroji, kde si dřevo hrubě opracoval, drobné komponenty poté zpracovával přímo v chalupě. Pravnučka Cyrila Sítka pobaveně vypráví o dřevěných zubech, které mistr připravoval pro závěrečné sestavení hrábí. „Zuby musely být perfektně vyschlé, pamatuju si, že se válely všude – v troubě, kolem pece, po celé kuchyni.“
A jakže se dřevěné hrábě, kosy a další produkty dostaly k zákazníkům mimo vesničku? Cyril Sítek, mistr z Nové Lhoty,naložil velký dřevěný trakař svými výrobky a vyrazil na jarmark. Jeho rutina byla obdivuhodná, trakař vlekl svépomocí mnohdy desítky kilometrů na trh, čas si krátil bafáním dýmky. Jeho mistrné nářadí sklízelo na jarmarcích velký úspěch, nezřídka se stávalo, že prodal veškerý materiál včetně trakaře. Zpáteční cesta za rodinou byla o poznání snazší, Cyril už nesl „pouze“ dobrý výdělek a novou zásobu dýmkového tabáku.
Jarmark ve Velké nad Veličkou lákal děti i dospělé.
Na jarmark jedině do většího města
K prodeji a nákupu nástrojů, nářadí a spotřebního materiálu sloužily jarmarky. Ty měly své místo pouze ve městech, protože vesnice nedisponovaly výsadním právem pro pořádání trhů. Císař František I. potvrdil roku 1797 privilegium pro Velkou nad Veličkou – obec měla právo pořádat hned čtyři výroční trhy namísto obvyklých dvou jarmarků. Prodejní akce se pečlivě plánovaly, samozřejmostí byly stanovené termíny – úterý po Hromnicích, středa po Velikonocích, úterý po svátku Máři Magdalény a úterý po svátku Šimona a Judy. Obyvatelé Horňácka navštěvovali trhy v blízkých i vzdálenějších místech. Za nákupem dobytka se často chodilo na slovenskou stranu do Vrbovců, Sobotiště, Senice nebo do vzdáleného Nového Města nad Váhem.
Článek byl publikován na webu atelier.cz.