Početnou skupinu v našich lesích a parcích tvoří listnaté stromy. V nábytkářství mají své nezastupitelné místo. V dnešním článku zaměříme pozornost na první pětku vyvolených, po nichž vztáhne ruku nejen stolař, ale i dřevořezbář, sochař či výrobce sportovního náčiní.
Odhodláni lámat skály? Zvolte akát
Od úzké hnědobílé běli jde ke dřeni žluto-zeleně-hnědavá barva, s rozdílnou, mnohdy zajímavou kresbou. Letokruhy jsou dobře viditelné. Dřevo je těžké, velmi tvrdé, značně pružné a houževnaté. Dobře odolává vodě i počasí. Poměrně dost „pracuje“, trhá se a bortí. Při rychlém sušení praská. Ideálně se hodí na silně namáhané násady, topůrka a rukojeti. Naši předkové dřevo akátu používali v kolářství. Čepy a klíny z něj jsou pevné a trvanlivé.
S jasanem uděláte parádu
Běl, u mladých stromů široká, u starých užší, je smetanově bílá, u některých jedinců bělejší než javorová, jindy narůžovělá. Jádro bývá nepravidelně ohraničené, tmavohnědé. Výrazné letokruhy vytvářejí krásnou kresbu, která má na starém nábytku nazlátlý lesk. Šikmo řezané pásky se používaly k vykládání. Dřevěné obklady, prkna či dýhy jsou nejžádanější, když se objeví kontrast jádra běli, nebo v místech srůstu. Dobře se opracovává, soustruží i leští. Dřevo je pevné, tvrdé, houževnaté a z našich dřevin nejpružnější. Používá se proto na výrobu lyží, saní, topůrek či madel a dodnes se z něho zhotovuje tělocvičné nářadí.
Parťák do nepohody, to je dub
Dubové dřevo je jedno z nejžádanějších už odedávna. Má poměrně úzkou, světlehnědou běl a široké, stejnoměrně hnědě zbarvené jádro. Na středovém a tečném řezu se objevují výrazná „zrcátka“, což jsou vlastně přeříznuté dřeňové paprsky. Díky nim lze bezpečně rozeznat dub od jilmu či jasanu. Základními vlastnostmi dubového dřeva jsou tvrdost, pevnost, houževnatost a trvanlivost. Z našich dřev nejdéle vzdoruje nejen povětrnostním podmínkám, ale i střídání vlhka a sucha. Vyráběly se z něj mlýnská kola, sudy, piloty k mostům a lávky.
Dubové sudy
Dubové dřevo bylo za všech dob oblíbené v nábytkářství. V Anglii po něm dokonce pojmenovali historickou éru – age of oak (1500 – 1600). Využívalo se v masivu i na krájení dýh. S dubem pracovali a pracují řezbáři a sochaři, dá se řezat dláty i napříč vláknům. Dobře se lepí i moří.
Čím se vyjímá habr?
Habr je z našich dřev nejtvrdší a touto vlastností se může srovnávat jen s některým akátem či javorem – babykou. Dřevo je husté, stejnoměrně šedobílé až hnědobílé. Barevné změny lze najít u starších kusů okolo dřeně. Po vyschnutí je stálé. Porušuje však pravidlo o trvanlivosti tvrdých a těžkých dřev: leží-li ve vlhku, venku na zemi, brzy „zpuchří“ a začne se rozkládat. Ale ani stojící nevydrží příliš dlouho odolávat povětrnostním vlivům. Dobře přijímá lepidlo i mořidla, je bez lesku. Napodoboval se jím eben. Dodnes se používá na čepy, palice i šrouby, na klíny, na hoblíky, rukojeti, apod. Kvůli stálosti a tvrdosti je velmi významný i pro výrobu hudebních nástrojů.
Buk se ohýbá jedna radost
Bukové dřevo, autor: Beentree
Bukové dřevo patří z listnáčů k nejznámějším. Je tvrdé, málo pružné, poměrně pevné. Barvu má světle hnědou až narůžovělou, pařením získá tmavší, charakteristickou barvu. Je stejnorodé a husté. Bukové dřevo proslavila mimo jiné firma Thonet známými „thonetkami“, židlemi z ohýbaného dřeva, které se vyrábějí dodnes. Používá se v nábytkářství, a to právě na ohýbaný nábytek, ale i na krájení dýh, převážně pro „levné“ použití, např. na překližky. Trvanlivostí nevyniká, ale velmi dobře se obrábí, moří a lepí. V neposlední řadě je výborné i na topení.
zdroj: lesycr.cz